Jsem dalek tendence některých lékařů, či ještě hůře studentů medicíny, považovat se za specificky výlučnou skupinu. Lékař má být partner pacienta, sice toho hodně ví, nebo alespoň má vědět, ale také toho hodně neví; lidský život se ve své celosti do textbooků sotva může vměstnat. Paternalistický přístup k medicíně se mi příčí.
Je jedna věc, ve které je ovšem medicína skutečně mimořádně jedinečná: poskytuje cenný dar vícepatrového pohledu na fenomén člověka. Po celých šest let je student konfrontován s informacemi, které se všechny týkají toho samého, ale přitom taxonomicky patří do kategorií ze zcela odlišných sfér.
Pokud má člověk dar, aby se u něj jednotlivé pohledy nakonec propojily, s velkým štěstím nakonec od permanentního zmatení, “confusion”, opatrně dojde ke protnutí pestrých paprsků různých úhlů pohledu; aby takto došlo ke “con-fusio”, ke “znovusjednocení” diskrétních pohledů v jeden celek, jak krásně popsal jeden můj pedagog v prvním ročníku studia – a zpětně mu s dojetím dávám za pravdu. Toto protnutí, znovusjednocení vhledů, může lékaře obdarovat jedinečným náhledem.
V prvním roce studia novopečený medik zavítá do charakteristického těžkého odéru pitevních místností anatomického ústavu, kde se se zděšením setká s rozporcovanými těly, s kusy končetin, s půlebkami, se zašedlými orgány formalinových nálevů… Je okamžitě přehlcen kvanty latinských názvů, bojuje s všeljakými kostními hrbolky, ponoří se do taxonomických výčtů nervů a cév, jejich větví, větévek a větviček, poprvé zakusí fundamentální nesoulad mezi anatomickým atlasem – reprezentací akademické tendence vyjádřit lidské tělo v objektivní, “kanonické” podobě, a reálnou daností živých organismů, která je ve své úplnosti knižně obtížně uchopitelná a na fyzické úrovni se manifestuje četnou variabilitou individuálních tvarů a forem. Co říká o člověku anatomie: člověk je tvar.
H. Bosch: Odstranění kamene bláznovství
Dále musí student medicíny složit zkoušku z biologie. Pochopí, že každá buňka je dokonale autonomním organismem, který není řízen ničím jiným než vzájemnými reakcemi molekul. Každá buňka je samostatná, dokáže de facto inteligentně jednat, zároveň musí žít v dokonalém souladu s ostatními buňkami, aby organismus profitoval jako celek. Běda, pokud jedna buňka začne agresivně růst na úkor ostatních – tehdy vzniká nádor, rakovina, pokud se zvrhlá buňka vymkne kontrole a není imunitním systémem včas zlikvidována. Student při studiu biologie také pochopí, že každá buňka si ve svém jádře ve formě kyseliny nese celou genetickou informaci lidského těla ve své úplnosti, z níž čerpá sama jenom to, co potřebuje, v závislosti na její poloze a a vyžadované funkci v lidském těle, která se ustanoví během ontogenetického vývoje člověka. Co říká o člověku biologie: člověk je součet buněk.
Dále je potřeba porozumět histologii lidského těla, mikroskopické stavbě tkání, naučit se, jak vypadají jednotlivé orgány pod mikroskopem na tenkých řezech pod příslušným barvením. Další výčty, další kvanta informací k zapamatování. Mikroskopy, světla, dlouhé hodiny sezení. Co říká o člověku histologie: člověk je struktura.
Naprosto nepodstratalná je pro medika také biochemie. Je potřeba prozkoumat, které chemické reakce probíhají na úrovni celého těla, které reakce jsou tkáňově specifické, co chemické reakce pohání, co je podporuje a co je tlumí, je třeba porozumět vnitřnímu prostředí a jeho křehké homeostáze. Co říká o člověku biochemie: člověk jsou chemické reakce.
Následně je potřeba porozumět fyziologii a patologické fyziologii, které chápou člověka jako systém, který má svoje vstupy, výstupy, zpětnovazební mechanismy, fyziologie je z velké části “process control”, nauka o řízení systému, který získává vstupní data ze senzorů (světločivé buňky, mechanoreceptory, termoreceptory apod.), následně je zpracovává a reaguje na ně. Patologická fyziologie je naopak nauka o tom, co se děje, pokud se v těle něco pokazí. Co říká o člověku fyziologie: člověk je systém.
Následuje studium patologie – vědy o chorobách v obecném slova smyslu, farmakologie, která se zabývá mechanismy ovlivnění lidského těla pomocí chemických látek s cílem zmírnit či vyléčit nemoc. Dále roky studia jednotlivých medicínských oborů a stáže na odborných pracovištích, další dlouhé večery, četné zkoušky, a v ideálním případě nakonec státnice ze čtyř fundamentálních medicínských oborů – z “chirurgie”, oblasti medicíny, která léčí “řezem”, z “interny”, oblasti, která léčí dominantně léky, z “pediatrie”, oboru, který se zabývá výhradně dětmi, protože dítě není malý dospělý a v medicíně to platí dvojnásob, a z “gynekologie” – vědy o ženách, jejich orgánech a jejich specifických nemocech.
Nietzsche kritizoval západní filosofii za to, že se zredukovala na vědu o životě, podle něho fenomén života nelze pojmout do knih.
Medicína se lidského života týká dosti bytostně, bez debaty minimálně života biologického, který do knih pojímá. Neskutečná komplexnost i samotného biologického života a multioborovost, která je potřebná k jeho zkoumání, stojí dle mého názoru za zpožděním medicíny proti jiným intelektuálně náročným a stimulujícím vědám.
Zatímco v první polovině dvacátého století již byly známy fascinující a intelektuálně vysoce náročné koncepty kvantové mechaniky či teorie relativity, jejichž “platnost” zůstává beze změny i v dnešní době, o moderní medicíně jako takové lze v první polovině dvacátého století těžko hovořit. Dokonce “medicína založená na důkazech”, “evidence based medicine”, je něco, co prezentujeme jako výdobytek posledních let a novum, přičemž bychom čekali, že se jedná o samozřejmost oboru, který je zároveň vědou. Medicína byla až příliš dlouho zatížena patristickým důrazem na autoritu a trvalo ji velice dlouho, než se do ní propsala moderní vědecká metoda – orientace na falzifikovatelné hypotézy, které lze vyvrátit experimenty nebo klinickými studiemi.
Možná to celé souvisí s tím, že medicína se až příliš dotýká jevu života v jeho úplnosti. Lékař není jenom vědec, je to také šaman, psycholog, řemeslník a herec, pacient není jenom biologicko-chemicko-fyzikální-zpětnovazební systém, který se krmí negativní entropií a přitom entropii celého vesmíru během svého života zvyšuje, aby zůstaly termodynamické zákony v platnosti, ale je to také člověk; emoce se špatně digitalizují a cílené experimenty na lidech se provádějí jen s obtížemi.
Komplexita lidského života se odráží v komplexitě medicíny, medicína není jenom věda, ale také řemeslo. Věda je to těžká, řemeslo namáhavé, ale půvabné. Půvabné ve své mnohovrstevnatosti, ve které, a toto píšu s pokorou a opatrností, vypovídá o životě v jeho úplnosti možná více než studia filosofických škol.