Moje láska ke psaní je trvalá. To, co píšu, vychází ze mne. Neumím účelově lhát. Moje texty jsou ovlivněny mojí láskou ke krajině, k vlasti a dále hlubokým křesťanským přesvědčením. Považuji západní civilizaci za dobrou věc, kterou je potřeba uchovat. Mám obavy z přílišného pokrokářství.

Krátce po vzniku Blogosféry při Echu24 jsem začal psát jako jeden z prvních autorů. Můj první text nesl název Jsou evropské hvězdy mariánské?

Básním

Poezie je pro mne životní nutnost. Obdivuji básníky, kteří jsou schopni na minimalistickém půdorysu zachytit veliké věci. Rozptyl toho, co mám rád, je široký, od moravského básníka Jana Skácela, přes Karla Plíhala třeba až ke Ginsbergovu Kvílení.

Pokouším se básně psát. Většinou do šuplíku, nebo pro lidi, které mám rád.

2015

Jablko poznání

Hluboko hluboko hluboko kdesi v nás
uprostřed Edenu jabloň a Boží hlas
jablko poznání vměstnané do sudu
Boha a ďábla spor o lidském osudu
Bude či nebude, budu či nebudu
Boha a ďábla spor o lidském osudu

Hluboko hluboko uprostřed člověka
prastará zahrada a touha odvěká
prastará touha chtít proniknout Poznání
dostat se k jablku, zničit, co zaclání
odvěké toužení, odvěké volání
odhrnout oponu, zničit, co zaclání

Hluboko v člověku, hluboko v nitru mém
rozumem spatřené spoutání rozumem
člověk jen okusil, mošt teče po bradě,
a oheň na střeše v té rajské zahradě
a ouha – nazí jsme – důvod je nasnadě
a oheň na střeše v té rajské zahradě

2016

Duše světa, duše v nás

Duše světa, duše v nás
bubnování do němoty
duše světa, duše v nás
rozechvělé alikvóty
protnuly prostoročas

přitlučeni na posteli
nicotnost zří do oken
snad je noc jen snem, co dělí
jasnozřivě bílý den

bubnování do němoty
vyprahlý obětní stůl
srdce v každém dalším co Ty?
hledá v Tobě sebe půl

Krajina zpívající v tichu

A je tu ticho a do ticha hraje mi
anděl co zapomněl na housle hrát
v očích se zrcadlí ta místa na Zemi
kde mohu nebesa do dlaní brát

A je tu ticho a nebesa na dlani
spřažené vzpomínky na máky na poli
vteřina šílenství, radostné zvolání
večerní chvalozpěv usedá v koukoli

A je tu ticho a nebesa na dlani
spřažené vzpomínky na rudé lány
pokorné mlčení, pokora, a za ní
prostinká kaplička u svaté Anny

2018

Neprůhledná mlha myšlenek

jak létají ptáci nevím. Je to těžké? možná není
ladně zatancují křídly vzdušným proudům na znamení 
Asi sami neví. Vznesou se a letí.
Znali jsme to dávno jako malé děti.

hvězdy jsou tam, kdesi v kosmu stovky let od malých lží
v prázdnotě, v níž hoří samy měří bolest hodinami
a vzdálenost bolestí

vzlétnout! mlčet! letět. letět.
život je teď. je teď. Je teď!
je teď! Jsi tu. Jsi tam. Sami počítáme s hodinami
věčných odluk našich dní
od chvil, v nichž se střihem z hůry oddělí moly a dury
a durově se rozední

jak moc různá vlastně jsi!
až to lehce vyděsí
Kde je Tvá zem?! marné ptaní
ty jsi nad ní. Vidíš na ni.
Krajina je jedna táž
a pak náhlá průtrž mračen
protne prostor hořkým pláčem
a střihem změní její tvář

světy tu a světy tam
obíháme mezi světy
v sobě, v druhých, cizí pře tu
nasáváme při obletu
světu, v němž jsem nejvíc sám

pronikáme mezi světy
kolik je jich jenom v nás!
napříč srdcem, napříč lety
napříč propastmi a střety
napříč duší příčný sráz

jak je krásné toužit!
prahnout po tom, co je příliš cizí
víc než získat, víc než křísit
realitu snem, v níž zmizí

v níž se ztratí, v níž se vzdálí
jedinečnosti svých tvarů
Prázdný sen se sotva spálí
v deziluzi bdělých svárů

tma je jako velké zrcadlo!
(ještě sklenku a vyzvu Tě k tanci) 
tma je jako velké zrcadlo!!
a přeci tma nemá svou substanci
špetka světla tvoří šerostín
nejvíc je tma tam, kde nejmíň září Tak se i tma definuje tím
co v ní nejvíc schází
co jí nejvíc schází
co mi nejvíc schází…
nic mi nedlužíš
stala ses jen součástí mé halucinace, mého snu,
mé osobní reality
i Ty

2020

Lunaria

jak je krásné zapomínat
na povahu zemské tíže
nebát se a po provaze
protančit se k sobě blíže

pak se pevně držet v pase
cítit vítr ve svých vlasech
jemně kroužit po parketu
toužit po střemhlavém vzletu

a ty lásko jsi jak pokřik
který indiánskou plání
dolétl k mé nahé duši
a dopadl přímo na ní

a má lásko jsi jak světlo
které tady odvždy bylo
proniklo kdekterou nocí
a něžně ji rozzářilo

zatímco mne držíš v pase
cítím vítr ve svých vlasech
jemně kroužím po parketu
toužím po střemhlavém vzletu

a má lásko ty jsi klíčem
co mi v dlani žárem zbělal
a ten žár je spalující
Lásko vzlétni jako střela

zatímco mne držíš v pase
cítím vítr ve svých vlasech
jemně kroužím po parketu
toužím po střemhlavém vzletu

a má lásko jsi jak struna
a má lásko jsi jak struna
něžně mi zníš a ta píseň
protíná tmu
jako luna

2021

na světě není nic většího než jít cestou vlastního srdce

srdce ví předem, kdesi tam
je všechno jinak, než se zdá
žít – to je možnost, realita
z kvantových stavů vyvstává

a kdo je ten, kdo pozoruje
kolapsy vlnových funkcí
svět nebyl stvořen, v tobě tu je
tisíce planet, tisíce sluncí

svítíš si na svět jiskřící myslí
ta září, byť se připozdívá
světlo vědomí prochází smysly
ať je to srdce, kdo se dívá

netvoř si peklo, octneš se v pekle
stvoříš-li nebe, projdeš se rájem
radostné stezky jsou, i ty vleklé
zeptej se srdce, dopředu zná je

2024

Z hudby žiješ

z hudby žiješ. víc než vším
také já jsem především
poutník mezi tóninami
život a smrt. Hudba a my
sladké tóny, ostré zvraty
kvintakordy a obraty
chromatické disonance
melodie i romance
v tomto žiju, toto tvořím
z hudby vzcházím, v ní se nořím.

Když se vzneseš na jeviště
roztříští se dřív i příště
jediné teď, věčné tady
glissanda i prstoklady
rozředíš svým sladkým zjevem
všechno to, co říkáš zpěvem
romance, chmury i zvraty.
Jeviště a světla a Ty.

Vznášíš se s andělským hlasem
pronikáš prostoročasem
plníš mne nebeským klidem
svým zpěvem skláníš se k lidem

Slzím vždy, když ten zpěv zazní
svět se ohluší a zasní
koupej mne v té svaté lázni
plň mne apoštolskou bázní